„Léto člověka nutí vyrážet ven“
Do povědomí široké veřejnosti se zapsala jako představitelka mnoha princezen, její nejslavnější role se však dostavila pár let po pohádkovém období v dnes už kultovním snímku Samotáři. Se sympatickou Jitkou Schneiderovou jsme se sešly v jedné příjemné kavárně na Vinohradech. Překvapivá byla především její přirozenost, zdravý nadhled a osobitý smysl pro humor. Mezi hlavními tématy našeho povídání nechyběli již zmínění Samotáři, Ypsilonka, volná noha, cestování, léto, jazz a tradičně ani Žižkov.
Můžeme začít u vás, Žižkova a filmu? V oblíbeném snímku Samotáři je scéna ze Žižkovského tunelu. Prcháte tam v dešti z ne úplně vydařené rodinné večeře, které přihlíží japonští turisté…
To je dávná historie, víc než deset let. Vybavuju si, že mi v téhle scéně muselo být úzko – prožívala jsem stavy smutku, samoty a nepochopení. Točilo se v noci a liják obstaral „dešťostroj“. Mělo to velikou atmosféru, už když jsem viděla, jak kameraman Richard Řeřicha navštívil žižkovský tunel… Samotáře jsem si užívala, celé natáčení bylo fajn, včetně téhle pasáže.
Na Žižkovské věži jste pro změnu vyzkoušela row jumping…
Šlo o úlet, navezla jsem se do něj v rámci pořadu České televize Extravýzva, který jsem moderovala. Tenkrát mi nevadilo dělat takové věci – jednak jsem měla jistotu, že by mě do ničeho moc nebezpečného nepustili, druhak se nebojím výšek. Teď už bych ale do ničeho takového nešla, když má člověk dítě, dívá se na podobné situace jinak.
Bydlíte tady. Proč jste si vybrala zrovna tuto pražskou čtvrt?
Nebydlím přímo na Žižkově, ale kousek vedle – na Vinohradech. Tohle místo mám moc ráda, je skvělé jak pro děti, tak pro společenský život, a najdete tu i klid. Užívám si farmářské trhy na Jiřáku, jejich kolorit, který se podobá malému městu. Vyrážím pravidelně, i když samozřejmě ne v osm… (smích) Posnídám nebo si dám brunch (snídaně a oběd v jednom – pozn. red.).
Spousta lidí chce žít v klidu, v zeleni, tady se ale nevyhnete chaotičnosti – jak ji vnímáte?
Ta už k městu patří. Myslím ale, že je tu pořád dost klidných míst. Nemusíte bydlet přímo na magistrále. V postranních uličkách tolik chaosu není.
Původem jste ze Znojma, pak jste žila v Brně a skončila v Praze. Jak probíhala zabydlování?
Dost těžce. (smích) Nesnáším stěhování, ale vždycky jsem ho nějak přežila – všechno je jen otázka času, člověk si musí zvyknout. Pryč ze Znojma jsem potřebovala, větší prostor, kde si lidi nevidí takříkajíc do talíře.
Jaké je vaše oblíbené místo na Žižkově nebo na Vinohradech?
Mám ráda Riegrovy sady – tam se dá skloubit park i točené pivo. Líbí se mi malé uličky za Mírákem, Grébovka, Škroupovo náměstí… Těch míst je víc. Vnímám Vinohrady jako „město ve městě“.
Co kultura?
Nejvíc navštěvuju Palác Akropolis, miluju muziku a koncerty. Aero je skvělé kino a doufám, že vydrží. Je to prostě kultovní záležitost – když chcete nasát film, který je pro vás zajímavý a nechcete ho vidět v multiplexu, je Aero úžasné. Se vším, co v něm zůstalo. Je to, jako kdyby se v něm zastavil čas a vám je tam v tom dobře.
Jak se vám líbí kavárny? Sama jste měla sen si jednu francouzskou otevřít.
S tímhle snem už stojím nohama na zemi, vnímám víc realitu takového podnikání. Jinak moje oblíbená kavárna je Kaaba. Naprosto stylová záležitost s vytříbenou klientelou.
Nechybělo moc a stala jste se učitelkou. Dokážete si představit, že byste tuto profesi dělala třeba v budoucnu?
Klasické učitelské povolání určitě ne… Ale nějakou formu setkávání s dětmi, nejen malými, si představit dokážu.
Co se týká vašich uměleckých a hereckých začátků, nastartovala vás sázka s jedním vaším učitelem. Spíš vás tedy postrčilo okolí?
Já jsem si nevěřila, na druhou stranu jsem v sobě už od dětství něco měla – chodila jsem na piáno, zpívala, recitovala, divadlu jsem se ale až tak nevěnovala. Každopádně talentovky na JAMU vyšly na první dobrou.
Hudební geny máte v rodině. Přesto jste přešla na DAMU…
Tehdy se u mě setkaly dvě důležité věci – tou první byla láska, tou druhou Praha. Dřív, než jsem dotyčného kluka potkala, jsem tušila, že muzikál není úplně moje gusto. Navíc jsem cítila, že pro něj nejsem na opravdu vysokou úroveň moc vybavená. Chtěla jsem, aby mě práce uspokojovala a abych hrála role, ve kterých se budu cítit dobře. Takže opět shoda náhod a nasměrování od pár dobrých blízkých přátel.
Někde jsem objevila, že jste se ke své první velké roli Kuřátka v obilí dostala už ve školce…
Ano, hrála jsem hlavní mluvenou roli – kuřátko. Ostatní vypouštěli jen citoslovce. Já měla celé fláky. (smích)
Neuvažovala jste někdy o kariéře zpěvačky?
Ne. Proč? Zpívám si ráda to jo, ale zároveň mám kamarády výborný muzikanty a zpěváky, takže sebereflexe je nutná, nechci je ztratit. Zpívajících herců je na tak malou zemi až dost.
Přesto jste zpěv spolu s pohybem uplatnila ve svém sedmiletém angažmá v Ypsilonce. Jak na něj vzpomínáte? Nechybí vám?
Přiznám se, že divadlo jako takové už tolik ne, občas mi ale chybí ti lidé. Atmosféra a to, co jsem v Ypsilonce zažila ze začátku, na to nezapomenu. Odnesla jsem si hodně nádherných okamžiků a hodně mi to dalo.
Zaujalo mě vaše přirovnání, že „volná noha je něco jako stres ve svobodě“. Jak se s touto nejistotou vyrovnáváte? V jednu chvíli můžete mít desítky nabídek, v druhé třeba žádnou.
Vyrovnává se s tím blbě. (smích) Jde o to, jaké zrovna máte období, jestli v sobě máte sílu a řeknete si: Nevadí, že zrovna nic není, zase něco bude… Nebo jestli třeba máte finanční potíže. Příjemné to není pro nikoho a ani psychice to moc neprospívá. V jednu chvíli musíte vydávat extrémně velkou energii, a pak zase neděláte nic, pořád nahoru-dolů. Navíc, jak člověk stárne, vidí, že je zdravé mít určitý rytmus. Nemít ho je náročné. Angažmá je mnohem jednodušší, máte ferman, podle kterého se jede. Zároveň však přináší i spoustu omezujících faktorů. Já jsem ten typ, který by angažmá potřeboval, nenaskytlo se ale pro mě v tom modelu, jaký bych si představovala – takže „volná noha“ je realita.
Přijde mi, že herectví berete realisticky, ne jako něco nadpřirozeného. Že zahrát roli není životní poslání…
To není, ale je potřeba zahrát ji tak, aby tam člověk dal všechno, čeho je v tu danou chvíli schopen. Rozhodně si ale nemyslím, že jde o nějakou privilegovanou profesi. Anthony Hopkins někde zmínil, že nechápe, proč lidé nadřazují herce – že jde o stejné povolání jako je třeba instalatér. Rozumím tomu. Tenhle trend jednoduchýho oblbování je celosvětový. Jde o zjednodušování v celém systému, který je tak nastavený. Dejte lidem chléb a hry¨a bude pokoj. Ale to by bylo na dlouhé povídání.
V inscenaci Všechno o ženách ztvárňujete hned pět dámských postav – napadá mě spojení herectví a schizofrenie.
Nejste daleko od pravdy – herci jsou k diagnóze schizofrenie blízko… Samozřejmě žertuju. (smích) Musí se to dělat s humorem, jde o součást téhle práce.
Jak bojujete se stereotypem? Všechno o ženách hrajete už čtvrtou sezonu.
Tím, že je nedáváme moc často za sebou, stereotyp nehrozí. Pořád mě to moc baví. Kdybychom ale dělali osm, deset představení v kuse, což je běžná praxe, byla by to asi pakárna.
Někteří herci si hoví v psychicky náročných rolích, které vyšťavují – vy jste například hrála Regan v Králi Learovi. Dá se i v těchto případech mluvit o potěšení?
Myslím, že ano. V něčem to připomíná vrcholový sport. Ale pravda, takových rolí nemusí být moc, mně by stačila tak jedna za dva roky. Nejsem typ, který by se v nich vyžíval. Někteří herci na ně mají „štěstí“ – Ivan Trojan by mohl vyprávět, jak je to fyzicky i psychicky náročné.
Samotáři jsou dnes už kultovním filmem. Dají se tyhle věci vycítit už při natáčení?
Těžko říct, spíš si myslím, že ne. Přiznám se, že jsem Samotáře deset let neviděla – záměrně. Nedávno jsem se na ně podívala a bavili mě. Byla jsem až překvapená, že to pořád funguje. Natáčení si všichni užívali, ale aby přemýšleli, jestli by se z filmu mohl stát kulťák, to ne.
Jak se vám točilo s Františkem Němcem a paní Maciuchovou, kteří hráli vaše rodiče?
Brala jsem to jako velkou poctu. S Hanou Maciuchovou jsem se znala už z pohádek, byla pro mě tenkrát velkou oporou. S Františkem Němcem jsme si povídali, uklidňoval mě. Oba byli hrozně laskaví, oni se v podstatě opravdu chovali jako mí rodiče. A ještě navíc je můj táta Františku Němcovi podobnej, vyšší hubenej chlap. Máma je zase trošku podobná Hance… (smích)
Herci občas mívají problém se zaškatulkováním – vy jste byla napřed princezna, pak přišli Samotáři, úplně jiný charakter...
To je pravda, žádná velká lavina se ale po Samotářích nerozjela. Všechno šlo samospádem, je přirozené, že jsem z princezen vyrostla. Co se týká zaškatulkování – režiséři mají samozřejmě své oko, mají své oblíbence, které si neumí představit v jiném charakteru, ani po tom nepátrají. Mají spoustu jiných starostí, takže role obsazují na jistotu.
Zřejmě i pro diváky je to pak čitelnější…
Já bych diváky nepodceňovala. Jak tu laťku nastavíme, tam bude. A přestože je tady skupina lidí, kteří preferují prvoplánové věci, poptávka je i po opaku. Každý nechce jenom řachandu, i když právě ta asi převažuje. Ale to přináší doba, peníze vládnou světu, systém a mamon.
Podle čeho se rozhodujete, zda přijmete roli – intuice, scénář, režisér?
Bezpochyby tohle všechno dohromady.
Litovala jste nikdy zpětně, že jste něco nepřijala?
Naštěstí zatím nikdy.
Jaké je pro vaši dcerku, vidět vás v pohádkách?
Začala na ně koukat až teď, dřív mě moc v televizi vidět nemusela, nedělalo jí to dobře. Teď už je v pohodě a říká: „Jé maminko, tys byla mladá a hezká.“ (smích)
Mám ráda černý humor
Zaujal mě váš oblíbený film – Kurz negativního myšlení. To je hodně černý humor.
Mám ráda černý humor, hlavně ten britský. Sama s tím mám někdy problémy, lidem připadám až moc otevřená. No jo, už se nepředělám.
Pojďme k vašemu postoji k seriálům – dnes je často prezentován tak, že jste jim dřív úplně nefandila.
Vím, kam tím míříte. To je tak, když jednou v rozhovoru mimoděk něco utrousíte a už je z toho výrazný rys vaší osobnosti. V době jejich rozmachu u nás jsem pronesla něco ve smyslu, že „seriály nikdy“. Pak se to vytáhlo z kontextu a dodnes úspěšně koluje internetem. Musím to dementovat.
Hodně jste si pochvalovala seriál Přešlapy, ve kterém jste ztvárnila jednu z hlavních rolí.
Scénáristi v něm odvedli skvělou práci. Předloha byla navíc odzkoušená v zahraničí – to, že se koupila licence k britskému seriálu Cold Feet, se ukázalo jako skvělý tah. Dalším důležitým faktorem bylo, že se Přešlapů ujala produkce FilmBrigade s Vratislavem Šlajerem a Petrem Bílkem. Kolem nich se soustřeďují lidi, kteří mají ten správný smysl pro humor. Kdyby to přepisoval někdo, kdo tomu nerozumí, s velkou pravděpodobností by vznikl paskvil.
Seriál měl velký úspěch, a dokonce se natočily i díly, které se v Británii neobjevily.
Ano, pět dílů bylo českých. Mě tím vrátili do děje, protože původně moje postava odjela do New Yorku a už se nevrátila.
V Přešlapech jste se sešla s Davidem Novotným, se kterým jste hrála už v Králi Learovi. Jak vypadala vaše spolupráce?
Někdy na zabití, ale skvělý. (smích) Všech šest lidí, kteří jsme se tam sešli – to byla radost. I přes únavu jsme se hodně nasmáli. A David? To je taková moje láska.
Facebook není vaše parketa, máte na něm ale své fanoušky a skupinu. Objevila jsem tam fotky ze Znojemského vinobraní. Na koni, v róbě – jaké to bylo?
Úžasné! (smích) Trochu jsem se bála. Ve Znojmě jsem se narodila, takže mě pozvání potěšilo. Samozřejmě se našli prudiči, kteří nemohli skousnout, že jsem za královnu, hodně lidí mi ale vyjádřilo podporu. Celou akci jsem si neskutečně užila. Bylo to jako rockový koncert – na náměstí se sešlo čtyřicet tisíc lidí. Ten rok navíc královna poprvé mluvila. Učila jsem se jako na první roli do divadla, byla jsem hrozně nervózní, ale dala jsem to!
Co vy a cestování? S Ypsilonkou jste projela Taiwan, Finsko, Afriku a další kouty světa. Která země vás zaujala nejvíc?
Moc dobře mi bylo v Mexiku. Nádherné vzpomínky mám i na zájezd s Ypsilonkou do Taipei. Odtamtud jsme totiž letěli do buddhistických a taoistických chrámů – to je samo o sobě obrovský zážitek. Když ho navíc absolvujete s partou, které není vůbec nic svaté… (smích) Kombinace recesistů, černého humoru a náboženství přinesla mnohé paradoxy, ale o to silnější zážitek. Osobně mám cestování hodně spojené s jídlem.
Muzika je prostě můj životabudič.
Někde jsem se dočetla, že fandíte jazzu. Baví vás hudba?
Muzika je můj životabudič. Umět hrát jazz, to obdivuju. Svobodně si proplouvat v různých melodiích a bravurně ovládat nástroj… To je nádhera. Byla jsem takovým lidem jeden čas velmi blízko. Naučili mě hudbu poslouchat i v detailech. Neznamená to ale, že fandím jen jazzu. Neomezuju se na žánry. Ráda si pustím všechno, vybírám podle momentální nálady.
Vybavíte si velký hudební zážitek z poslední doby?
Jednoznačně Sade. Byla úplně jako z Marsu. Co ona předvedla – scénografie, muzikanti – tak sofistikovaný koncert jsem už dlouho nezažila. Škoda jen toho prostoru (O2 arena – pozn. red.), kdyby vystoupila v něčem menším, mohlo to být ještě silnější.
Dalším tématem je sport, už jste se pustila do běhání, jak jste plánovala?
Zatím ne, ale snaha ve mně pořád přetrvává. Zatím je v zárodku, ve stádiu přemlouvání se. (smích)
Léto už je v plném proudu – jak si ho užíváte? Jste spíš zimní nebo letní typ?
Já jsem obojetná. Užívám si celý rok. Ze všeho si něco vyzobu – v listopadu prší, padá listí, melancholie vás žene do kaváren nebo domů ke krbu. Je to takový čas zklidnění. Léto zase člověka nutí vyrážet ven, být aktivní až do noci, minimálně na terase s kamarádama u grilu – probírat život a těšit se aspoň pohledem z aktivity dětí…
Takže ráda výletujete?
Jasně, vyjet kamkoliv a vypadnout ze zajetých kolejí je prostě zdravý.
Co máte na létu nejradši?
Že člověk vezme jenom ťapky, kraťasy, triko a jde. Nemusí se vrstvit, je v tom vzdušnost. A ta vás provází po celý léto.
Jitka Schneiderová
Narodila se 23. března 1973 ve Znojmě. Vystudovala střední pedagogickou školu. Následně nastoupila na brněnskou JAMU, odkud přešla na pražskou DAMU, kde absolvovala katedru činohry. Od roku 1996 působila sedm let jako stálá členka Studia Ypsilon. Ztvárnila mnoho princezen v televizních pohádkách, nejvíce ji ale proslavila jedna z hlavních rolí v dnes už kultovním snímku Samotáři. Zahrála si i ve filmech Paralelní světy nebo Jak se krotí krokodýli. Objevila se v několika seriálech – Přešlapy, Černá sanitka, Letiště, Pojišťovna štěstí, Nováci a dalších.
Text:
Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript
