„Znova a znova se zamilovávám“
Kateřina Winterová se jako jedna z mála českých uměleckých osobností dokázala prosadit jak na poli hereckém, tak i hudebním. Zatímco účinkování v kapele The Ecstasy Of Saint Theresa jí v roce 2002 vyneslo sošku Anděla v kategorii Nejlepší zpěvačka, jako herečka byla letos nominována na Cenu Alfréda Radoka a Thálii. S usměvavou, avšak přemýšlivou, Kateřinou Winterovou jsme se za vydatného letního parna sešly v příjemném prostředí vinohradské Grébovky.
Vašimi hereckými idoly byli od dětství Josef Somr a Iva Janžurová. Poměrně brzy jste se s nimi sešla i na jevišti. Jak vzpomínáte na to poznání, že jde o „normální lidi“?
Oba mají hrozně velké charisma, které je obklopuje a díky kterému k nim má člověk trochu ostych a je zdrženlivější. Co je ale hlavní, jsou neskutečně fajn, přátelští a komunikativní. S panem Somrem jsem zkoušela a hrála dvě inscenace, s paní Janžurovou toho bylo víc. Naše spolupráce byla vždycky bezproblémová.
Na Borise Rösnera vzpomínám moc ráda.
Když už jsme u těchto velkých jmen, jak vzpomínáte na Borise Rösnera? Ten je proslulý svou rolí průvodce a ochranitele mladších kolegů…
Vzpomínám na něj moc ráda. Netušila jsem, jak nám bude chybět. Teď tu není – a když jste ho zmínila, navalily se mi slzy do očí. Nikdy jsem se s ním na jevišti pořádně nesetkala, ale byl obrovsky silná osobnost, nezapomenutelný člověk. Častokrát se mi zjevoval i ve snech, byla to velká rána, když odešel.
Do roku 1998 jste působila tzv. na volné noze, až pak jste přešla do stálého angažmá, rovnou do Národního divadla. Můžete tyhle dva pracovní světy porovnat?
Na volné noze jsem byla pouze dva roky, takže to není nějak extrémně dlouho. Každopádně teď, když jsem v souboru už přes deset let a našla si v něm své záchytné body a určité zázemí – bylo by pro mě těžké jít zpátky na volnou nohu. Jsem člověk, který má rád jistotu, ale taky rád věci mění a zkouší. Co se týče Národního divadla, ač člověk pořád něco řeší, problémy vztahové a pracovní, nechtěla bych ho úplně opustit. Je to vazba, asi jako když někde žijete strašně dlouho a máte se odstěhovat – těšíte se, ale zároveň opouštíte něco, co důvěrně znáte.
Jak vlastně proběhl váš příchod do Národního?
Vybavuji si úplně první den, kdy jsem šla na zkoušku, tehdy jsem navíc málem přišla pozdě – byl to hrozný stres. Ale díky tomu, že jsem dělala Romanci pro křídlovku s režisérem Ivo Krobotem, se kterým jsem už předtím pracovala, to pro mě bylo trochu jednodušší. Cítila jsem v něm oporu. Tréma se ale samozřejmě dostavila, vždyť tam zkoušeli Vladimír Javorský, pan Somr, pan Kodet… Já byla hrozně mladá a tyhle lidi jsem znala jen z médií, z filmu. Představa, že budu vedle nich něco předvádět a dokazovat, že tam patřím, mě nervovala. Oni ale byli fajn a přijali mě. Navíc jsem měla oporu i v paní Preissové, která mě učila na konzervatoři a je členkou činohry Národního divadla. A stejně tak pan Mrkvička – podporovali mě, i když v těch věcech nehráli. Díky nim to bylo měkké přistání. (smích)
Takže vlastně i díky nim na ta léta vzpomínáte ráda…
Určitě. Je asi těžké jít do úplně cizího souboru – to jsem zažila předtím v Hradci nebo Pod Palmovkou, to je rozhodně náročnější.
Ve většině divadel je v repertoáru jasně vidět neustálé omílání klasik typu Shakespeare a Moličre – vy jste ale zastáncem uvádění nových her. Myslíte, že se tahle situace za poslední roky zlepšila?
Snaha uvádět nové věci samozřejmě je. Národní divadlo by mělo reflektovat dobu, ve které hraje, mělo by mít nějaký názor, sdělovat ho divákovi a předkládat něco současného, co se ho dotýká teď. Pomocí některých starých her to jde také, protože jsou témata a základní myšlenky, které se nemění. Stále se ale jedná o díla z minulých století. Navíc jsme mladí a chceme dělat moderní věci a ne hrát v krinolíně a ve verších. Když jdete do Národního, je jasné, že tam nebude chybět klasika – Král Lear a Mnoho povyku pro nic. Není možné chtít, aby se hrál jen stoprocentně nový repertoár, ale na druhou stranu by mělo i Národní předkládat nové věci a být tím trendem. Takže pokusy o vyvážení klasického divadla tím současným tu jsou. Někdy vyjdou, někdy ne.
Divadlo je spíš o přemýšlení, rozjímání.
Takovým pokusem je třeba hra Co se stalo, když Nora opustila manžela, která měla velký úspěch a vynesla vám nominaci na Cenu Alfréda Radoka a Thálii. Co vás na ní, jako čtenáře hry, nejvíc baví?
Uchvátil mě ten text, skrz něj jsem poznala i autorku. Líbí se mi její styl psaní, je sice náročný, ale sedí mi a dokážu se s ním ztotožnit. Stejně tak ta forma, vždyť ona vůbec nepoužívá interpunkci. Každý si ten text může přizpůsobit sám sobě. A navíc tím, že jsem žena, rozumím dílu i z téhle stránky.
Zajímavým tématem je náročnost rolí. V rozhovorech jste hodně zmiňovala Ofélii, která vás pěkně potrápila, přestože nemá dlouhý text. V čem to tedy vězí?
Někdy jsou role rozvrstvené skrz celou hru, mají jen pár výstupů, ale v různých časových úsecích – to se stalo včera, tohle je za dva měsíce, tam trošku blázní a tady už se dočista pomátla. Je to velký rozsah, člověk se musí hodně soustředit a najít se v tom. Když hrajete Ofélii, musíte docílit toho, aby z ní nebyla jen povrchní a trapná loutka, aby nešlo o vlající postavu, která jevištěm proplouvá jako ocásek za Hamletem.
Někdy je těžké najít k tomu ztvárnění něco zajímavého, aby to zaujalo i diváka. Co se týče Nory, má několik poloh, velký rozsah a je v ní hromada textu. Navíc je i pohybově náročná. Člověk je pořád na jevišti a musí rozvrhnout síly a emoce – to taky není snadné.
Těžko si představit, že by se herec „vyšťavil“ na začátku a pak už nemohl.
Takhle úplně neuvažuju. Zkoušky pomůžou najít ten správný rytmus a rozložit si síly. Vím, že tady se nemůžu moc „rozdejchat“, protože v další scéně budu muset zpívat. Je potřeba s tím umět pracovat a mít nějakou fyzičku – je to o technice a ty „vnitřnější“ věci se potom lépe zvládají.
Zajímá mě vztah herec–režisér. Je opravdu tak důležité, aby zafungovala proslulá chemie a tihle dva si sedli?
Myslím že ano, protože na určitou dobu vytváří vztah – a herectví je o emocích a zjevování vnitřních světů. Pro tuhle práci je pochopitelně lepší, když si s tím člověkem nějakým způsobem rozumíte. Nemusí vzniknout přátelství, pořád to může být na bázi autority nebo lehkého odstupu, ale pokud zafunguje nějaká takzvaná chemie, je to jenom ku prospěchu věci.
Jste povoláním herečka, ale k muzice jste vždycky měla blíž. Je to tak?
Jde o dvě různé kategorie, které jsou v některých ohledech podobné, ale v hudbě člověk vystupuje sám za sebe. Na jevišti v divadle herec ztvárňuje nějakou postavu, se kterou se nemusí vůbec ztotožňovat. V souvislosti s oblibou jedné nebo druhé činnosti zažívám výkyvy. Záleží na tom, jak moc intenzivně zrovna tu kterou věc dělám.
Je jasné, že když muzikant dělá na desce, je to pro něj v tu chvíli priorita…
Asi ano. Mně se navíc tahle období většinou prostřídávala. Hudba, divadlo, hudba, divadlo. Našly se ale samozřejmě i chvíle, kdy se to prolínalo. Z rozhovorů zpětně vidím, že byla spousta chvil, kdy jsem byla zrovna nakloněná hudbě, pak zase divadlu a takhle pořád dokola.
Jste jednou z mála, která si zažila publikum v klubu i v divadle. Musí to být úplně jiné energie…
V divadle nemůžete očekávat odezvu hned. Hrajete příběh, který nějak začíná a nějak končí. Divák třeba neví, se kterou postavou má sympatizovat, to se vyvíjí až během hry. Od publika cítíte spíš naladění a soustředění. Odměnu pak poznáte až na konci, třeba potleskem. Stejně tak v průběhu hry vnímáte, jak moc se šustí papírkama nebo jestli někdo spí. (smích)
Už si u vás někdo zdřímnul uprostřed představení?
Taky se to stalo, lidi si jdou odpočinout... U koncertů je to o něčem jiném, tam máte písničky, nejdelší trvá třeba pět minut a reakce následuje hned. Když lidi znají texty, zpívají je s vámi, jsou uvolnění a líp se jim to juchá. V divadle jsou přiškrcený kravatou a čuchaj, jak se paní vedle krásně navoněla. (smích) Je to samozřejmě úplně jiný druh zábavy… U hudby je skvělá ta okamžitá reakce, celé je to živější a člověk na tom víc ujíždí. Divadlo je spíš o přemýšlení, rozjímání. Většinou jsem hrála věci smutné nebo k zamyšlení, komedie moc ne. Ale pokud nějaká přišla, bylo to úžasné – když lidi na fóry reagují hned, je to podobný pocit. Ale jinak se to srovnat nedá a kapely se maj! (smích)
Je tu malá dravost, odvaha a chtění.
S The Ecstasy Of Saint Theresa jste měli nakročeno do zahraničí, byli jste první česká kapela, která vydala své desky v Anglii… Pak to ale kvůli problémům vydavatelství usnulo. Proč se podle vás žádná naše skupina nebyla schopná proslavit celosvětově?
Myslím, že je potřeba obrovského úsilí, obětí a štěstí. Třeba Sunshine měli taky nakročeno a zkrachovalo to údajně na něčem kolem distribuce. To je něco, co nemůžete ovlivnit. Ale i kdyby se prosadili a zasáhli určitou skupinulidí, nemyslím si, že by se stali celosvětově známou kapelou.
Je to i tím, že jsme moc malá země?
Tohle všechno určitě hraje svou roli. Navíc mi přijde, že je tu malá dravost, odvaha a chtění dokázat něco víc, než jsem dokázal v Praze. Mám z toho takový pocit – a nejenom v hudbě.
Nedávno jste přispěli na kompilaci k padesáti letům Semaforu, zpívala jste píseň Blázen, kterou původně dělala Hana Hegerová. Asi velká výzva?
Rozhodně. Byl pro mě šok, když mi Honza ( Jan P. Muchow – pozn. red.) řekl: „Budem dělat tuhle věc, zpívala to Hegerová.“ Musela jsem v sobě najít velkou odvahu, ale chtěla jsem to zkusit. Udělali jsme jinou verzi, jinou hudbu, je to náš pohled. Myslím, že jsme tím nikoho neurazili.
V roce 2002 jste se stala nejlepší zpěvačkou v hudebních cenách Anděl, které udílí Akademie populární hudby. Jak to zpětně vnímáte?
Byla jsem tehdy nominovaná s Helenou Vondráčkovou a Ivou Bittovou. Takže bych ráda věděla kdo mi dal svůj hlas! Myslím, že je to pěkná položka do životopisu. A jasné je, že ty chvíle, kdy pronesou vaše jméno, jsou příjemné a svým způsobem nezapomenutelné.
Ceny Thálie a Alfréda Radoka mají o mnoho větší prestiž než právě Anděl. Proč myslíte, že to tak je?
Ceny Anděl se týkají populární hudby a my nejsme v Americe nebo v Anglii, není to Mercury ani Grammy. Tam jde o naprosto jiný trh, člověk je hvězda, už když je nominovaný. Jde o byznys a je to zábava, většinou i kvalitní. U nás v tom ale chybí kultura a už samotný ceremoniál předávání cen je většinou katastrofální.
Vítězové jsou z devadesáti procent předpovídatelní, drobným překvapením byl letos objev roku – Republic of Two.
To jsou vždycky taková malá nakročení, podobně to bylo i s mým vítězstvím. Vždyť vyhrála úplně neznámá zpěvačka z nepopulární kapely. Takže ano, jsou to nakročení, ale tam to skončí. Republic of Two jsou něčím výjimeční, hrají příjemnou hudbu a jsou to dobří muzikanti. Je skvělé, že vyhráli a přála bych jim, aby to mělo nějaký další vývoj, ale nemyslím si, že jim tahle cena nějak ovlivní kariéru.
Dráha zpěvačky byl váš dětský sen, přesto jste nabídku Honzy Muchowa přijala až po roce. Zprvu jste odmítla s tím, že se vám jeho hudba nelíbí.
Myslím, že takhle přesně se zachovají lidé, kteří slyší The Ecstasy Of Saint Theresa poprvé. Je to náročnější hudba, která není na první poslech líbivá. Tenkrát, když mi dal Honza tu kazetu, tehdy ještě byly kazety… (smích) Trvalo mi hodně dlouho, než jsem se tím prokousala. Pak mi bylo zpětně líto, že jsem to aspoň nezkusila. Překonala jsem ale sebe sama a když jsem Honzu potkala, zeptala jsem se, jestli pořád hledá zpěvačku. A našel! Dneska jsem šťastná, že jsem to udělala.
Koncertní začátky nebyly zrovna nejjednodušší…
To nebyly, protože jsem se strašně styděla. Všichni, co se na mě dívali, mi vadili. Radši bych hrála před prázdným sálem, spíš pro sebe. Rozhodně tomu nepomohlo ani to, že jsem začala dělat s někým, kdo už byl známý, vydal nějaké ty desky… A teď k němu najednou přibyla nová mladá zpěvačka, na kterou byli všichni zvědaví. Ze začátku jsem navíc vůbec nevěděla, co chci. Dělala jsem to, co šlo přirozeně ze mě, ale nestála jsem si za tím stoprocentně, takže jsem nemohla mít potřebné sebevědomí. Bylo těžké ustát to na pódiu.
Pamatujete si na ten okamžik, kdy se nervozita přelila do radosti?
Myslím, že přišel s deskou Slowthinking, u které jsem se na hudbě podílela i autorsky, napsala jsem si texty a stoprocentně jsem se do toho procesu ponořila. Bylo to takové moje dítě a nějakým způsobem to všechno prolomilo. U dalšího alba Watching Black se zase prolomily jiné ledy.
S Honzou Muchowem jste se seznámila ve filmu Šeptej, kde jste hrála. Dnes už je to kultovní
snímek. Jaké na něj máte vzpomínky?
Popravdě už skoro žádné. Je to dávno a myslím, že mě v té době zajímaly jiné věci. Nějak jsem nevnímala, že točím film. Byla to zábava a hlavně jsem se tu potkala s Honzou. Taky si vzpomínám na scénu Petry Špalkové, ta mě v té době dostala, chtěla jsem hrát jako ona.
Hodněkrát jsem zakotvila právě na Žižkově.
Žižkov?
Na ten mám spoustu hezkých vzpomínek, stěhovala jsem se různě po Praze a hodněkrát zakotvila právě na Žižkově. Třeba když jsem bydlela v pavlačovém domě na Husitské, kde se mi třásla okna, kdykoliv projelo auto… Tehdy jsem byla mladá, svobodná, nezávislá a ta ulice mě hrozně fascinovala tím, že byla taková kosmopolitní.
A klidně jsem tam mohla na nákup chodit v teplákách. (smích) Všechno bylo promíchané – Indové, Turci, Vietnamci, Číňané, Cikáni… Cítila jsem se tam svým způsobem bezpečně i když ta část rozhodně bezproblémová nebyla. Měla jsem v té době štěstí a prožívala krásný čas. Pak jsem bydlela na jiném konci Žižkova, naproti Olšanským hřbitovům. To už byla dospělejší léta, kdy se mi narodilo první dítě. Hodně času s kočárkem jsem trávila právě na hřbitově – měl pro mě svým způsobem pozitivní náboj – byl obrovský se všemi těmi staletými stromy. Strašně mě bavilo, dívat se, jak tam světským čistí a opravují hroby. Všechno bylo načančané, kolem seděly rodiny – neskutečně emotivní. Na druhou stranu ale nechyběly smutné případy, spousta feťáků a lidí, kteří žijí na ulici. Teď si vybavuju, že jsem bydlela i v Lipanské. To byla léta střední školy a protančených nocí.
Měla jste na Žižkově oblíbené místo, kam jste se ráda vracela?
Když o tom přemýšlím, nejsilnějším zážitkem byla atmosféra Husitské ulice. Asi půl roku jsem tam měla zaparkované své první auto, které jsem se nikdy neodvážila řídit – tam jsem se prvně rozjela a od té doby řídím.
Konzervatoř měla v Žižkovském divadle scénu.
Na to jsem úplně zapomněla! To byla těžká puberta. (smích) Ze začátku jsme se jen chodili dívat na představení starších ročníků a seznamovali se s tím, zač je toho loket. Tehdy jsem se rozkoukávala po světě a nasávala atmosféru. Vzpomínám na spolužáky ze třídy – Lindu Rybovou, Matěje Hádka…
Žižkovská věž?
V Žižkovské věži jsem jednou strávila Silvestra. Myslím, že právě s Honzou Muchowem. Byli jsme bezprizorní a šli jsme tam nahoru na večeři. Byl to takový zvláštní zážitek.
Stejně tak jste v klubu Akropolis křtili desku Watching Black, byla jste tam za kmotru i debutu Republic of Two… Jak se vám líbí tohle kulturní prostředí?
Pamatuju si Akropolis po rekonstrukci, byl to moc hezký prostor. Pak se tam odehrávaly takové „jungle“ večírky, kam jsem docela chodila. Měla jsem období, kdy mě bavil ulepený parket, koberec a smrádek z piva (smích) Svého času šlo o místo, na kterém se scházely „devadesátky“. I restaurace nahoře byla fajn.
Dostala mě vaše věta: Místo zbožňování se znova a znova zamilovávám.
To si asi napíšu na tričko. (smích) Jde o to, že vždycky objevím nějakou kapelu nebo interpreta, do toho se opravdu hrozně zamiluju a jsem schopná ho poslouchat osmkrát denně třeba měsíc. V určitou chvíli přijde konec a už si ho třeba nikdy nepustím. Ale pamatuju si ty okamžiky pořád a mám je v sobě uložené jako silný zážitek. Dá se říct, že toho interpreta navždycky miluju. Pak objevím něco jiného a jedu dál. Nemám kontinuální poslech všech druhů hudby.
Kateřina Winterová
Narodila se 12. února 1976 v Benešově, své dětství prožila v Mělníku. Vystudovala hudebně-dramatické oddělení Pražské konzervatoře. Už při studiích hostovala v pražském Divadle pod Palmovkou. Později účinkovala v královéhradeckém Klicperově divadle a hostovala v Národním divadle, kde v roce 1998 přešla do stálého angažmá. Za roli Nory ve hře Co se stalo, když Nora opustila manžela byla letos nominovaná na Cenu Alfréda Radoka a Thálii. Vedle herectví se věnuje hudební kariéře, spolu s uznávaným muzikantem, skladatelem a producentem Honzou Muchowem jsou hlavními postavami kapely The Ecstasy Of Saint Theresa. V roce 2002 byla Akademií populární hudby oceněna soškou Anděl v kategorii Nejlepší zpěvačka.
Text: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript
