Žižkovská povídka
Milá Rebeko, už ani nepočítám kolikátý dopis Ti píšu. Jsem k smrti unavený. Chci jediné, abys mi odpustila, aby ses nade mnou slitovala, abys přiznala, že k sobě patříme, že existuješ. Sedím u nepopsaných stránek a prožívám déja vu, jako bych je pokrýval vysvětlujícími větami určenými jen Tobě už bezpočtukrát. Ale znovu se do toho boje se vzpomínkami pustím.
Kilián Nedory se probudil. Vedle něj ležela nějaká holka, kterou neznal nebo si na ní spíš nevzpomínal.
Potkal jsem úžasnou babu. To, že se to stalo ve tři ráno v Akráči na její úžasnosti nic neměnilo. Tím chci říct, že jsem ještě nebyl tak mimo, abych měl panákové vnímání krásy. I když je fakt, že po pěti šesti rumech mě snadněji okouzlí i intelektuálka, jenž vyznává přirozenou „krásu“, což dává najevo umašťěnými vlasy, mdlým pohledem nenamalovaných očí a celý tento, už tak dost nepoutavý look, podpoří něčím batikovaným. To ale rozhodně nebyl případ Irmy. Stála tam se svými havraními vlasy, olivovou pletí, a když se smála mírně se prohýbala v zádech, což působilo neuvěřitelně sexy!
Únor je tragický období. Jeden den vykoukne slunce, ptáci se rozezpívají a ze spáry u obrubníku vykoukne nedočkavá sedmikráska. Den nato nasněží dvacet centimetrů a venku je samec. Maminky nosí děti v náručí, protože s kočárkem nikde neprojedou, a důchodci si raději pro chleba pošlou sousedku, aby někde neuklouzli a nezlomili si krček. V únoru už nikoho nedojímá ta bílá čistota a jiskření, když na krystalky ledu dopadne paprsek slunce. V únoru chceme, aby byl březen.
Pan M(o)ucha byl vyrušen se svého spánku v době, kdy to vůbec nečekal. Za okny Památníku na Vítkově mrzlo, až praštělo, proč by se měl tedy vůbec snažit rozhýbat své staré tělo? Ochablá křídla pana M(o)uchy bezvládně visela v chladné křeči, každý zmrzlý pár nohou se snažil zahřát pomalým třením o sebe.
