A věci se dějí
Léta čtu s určitým zalíbením úvodníky. A vůbec nejraději čtu úvodníky všelijakých městských a obecních novin, listů a zpravodajů, jejichž autoři mne téměř nikdy nezklamou. Své pojednání velmi často začínají meteorologickou úvahou. To když je alespoň měsíc teplo, sucho, mokro, deštivo či chladno. Případně bývám vtažen do děje úvodníku nekomplikovaným pojednáním o ročním období, což bývá má malá jistota v tomto jinak nejistém světě.
Na jaře se „to“ všechno okolo nás začíná totiž zelenat, kvete „to“ a voní, v létě „to“ zase bují a dále roste, aby „to“ na podzim pro změnu opadalo, nadto v chmurných kulisách studených plískanic. A v zimě? V zimě „to“ samozřejmě nakonec všechno zmrzne, zapadne sněhem nebo naopak nezapadne, což je buď poetické, nebo naopak depresivní či dokonce kalamitní.
Mé nejoblíbenější úvodníky se však odvíjejí od jiných jistot, kterými jsou výročí, nejčastěji státnosti a revoluce, případně svátky. Tehdy jsem autorem úvodníku usazen do pohodlného sofa, k němuž mi na stříbře bleskově servíruje instantní pohodu či klid, nebo nabídku k jakémusi rozjímání či zamyšlení nad něčím triviálním, co nevyžaduje větší intelektuální námahu. Než si však stačím vychutnat tu neopakovatelnou atmosféru nemyšlení, tak „to“ přijde. Nekompromisní střih. Dějová linka je rázem přestřižena chladnými nůžkami autora robota, který se na mě ještě před chvílí tvářil jako autor romantik. Po chvíli napětí, plynoucího ze zvědavosti, co bude dál, tedy vstupuji do zcela jiného příběhu. Příběhu, v němž hrají prim slova jako složitost, realizace, komplikovanost, kritérium, účelnost, proces, projekt, plán, financování i refinancování případně dofinancování nebo nefinancování, sestavování, plnění, revitalizace, fungování, záměr, vynakládání či dosahování. Když následně plavu řekou všech těch zvláštně znějících slov a snažím se přitom dešifrovat jejich význam, připadám si alespoň na chvíli jako skutečný badatel.
Naopak docela jinou zkušenost mám s texty, publikovanými ve zpravodajích, určených pro pár set čtenářů. Jakoby platilo, že čím méně má určitá obec obyvatel, tím jsou texty jejich periodik srozumitelnější. Píší je totiž často lidé bez titulů, lidé nezřídka zvyklí na manuální práci, pro něž je jazyk přeci jen stále ještě nástrojem k vzájemnému dorozumívání a nikoli matení. Na dešifrování jazykových kódů není na vesnici čas, a nakonec ani nálada. Zkuste si představit, co by se stalo tomu, kdo by do zpravodaje malé vísky, ležící třeba kdesi v Podkrkonoší, napsal, že místní pohostinské zařízení projde komplikovaným a náročným, ale přitom nezbytně nutným procesem komplexní rekonstrukce, a to namísto prostého sdělení, že se bude místní hospoda opravovat. V lepším případě by byl autor nadosmrti považován za šílence.
Jistě, jedná se o jazykové i „myšlenkové“ extrémy, ale v různých obměnách nás atakují s pravidelností téměř železnou. Možná, že jsem jedním z posledních úvodníkových mohykánů, ale jejich čtení mě stále baví.
I proto, nebo právě proto bude od ledna 2012 úvodník Listů kratší a díky tomu snad i poněkud svižnější. Od vás čtenářů vzešla celá řada konkrétních připomínek a přání, týkajících se obsahu Žižkovských listů, které budeme v roce příštím postupně naplňovat. Těším se na ono plnění společně s vámi. Stejně jako na realizaci značně složitého a pro mnohé i finančně náročného projektu Vánoc, jehož úspěšné dokončení v termínu přeji nám všem!
Jeroným Janíček
vydavatel Žižkovských listů
